Jak vzniká kyselý déšť?

Mnozí si určitě pamatují doby, kdy byl kyselý déšť značně diskutovaným tématem. A není divu, měl značný vliv jak na naši přírodu, tak i na pěstované plodiny. Bylo tedy jen pochopitelné, že je potřeba s ním něco udělat. Nejprve je však nutné si říci, jak vlastně vzniká. Většina lidí má představu, že továrny a elektrárny vypouští do ovzduší kyseliny v plynné podobě, které vytvoří mraky a spadnou na zem v podobě deště. Tak tomu však není, byť je lidská činnost v tomto případě instrumentální.

Co se do naší atmosféry dostává, jsou dusičnany a hlavně siřičitany. Ty se uvolňují jak při průmyslové výrobě, tak i při spalování fosilních paliv. Zvláště hnědé uhlí totiž obsahuje určitý obsah síry, která se při hoření uvolní a uniká spolu s dalšími látkami v podobě kouře.

Tyto sloučeniny samy o sobě nejsou příliš nebezpečné, ovšem to, co se s nimi děje dál, ano. Ve vyšších vrstvách atmosféry se spojí s částečkami vody a vytvoří tak kyselinu sírovou nebo dusičnou, která pak spadne v podobě deště na zem. Je samozřejmé, že těchto kyselin tam bude jen určité procento. Rozhodně si tedy nelze představovat, že nám na hlavu prší čistá kyselina. Ještě v nedávné minulosti však byl její podíl dostatečně silný na to, aby byl znát jak v přírodě, tak i na lidském zdraví.

Nejvíce to odnesly jehličnany v horských oblastech, neboť tento typ deště zvyšoval kyselost již tak kyselé půdy, a to do té míry, že i acidofilní organismy, kterým se v kyselejším prostředí daří, začaly mít problémy. Výsledkem byl značný úhyn stromů, ať už přímo v důsledku deště samotného, nebo díky tomu, že byly působením kyselin oslabené a byly tak snazším terčem pro škůdce.

Tento problém byl naštěstí z velké části vyřešen povinnou filtrací a odsiřováním komínů velkých znečišťovatelů, stejně jako přijetím emisních limitů u automobilů. Díky tomu se situace v naší přírodě zlepšila, stejně jako naše zdraví. To však neznamená, že bychom měli ztratit opatrnost. Mějme na paměti, že planetu máme zatím jen jednu.